Už od 3 roky starého předchozího alba stabilizovaná sestava trutnovských EXORCIZPHOBIA se letos v září připomíná s další nahrávkou. Kdo tuto kapelu alespoň trochu zná, jistě sám uzná, že nějaké žánrové změny od ní nelze očekávat. A jak dokazuje osmička nových skladeb, od recenzentů ani nelze očekávat, že by si zrovna na toto měli stěžovat. Jak už bylo uvedeno i na našich stránkách, skupina má svůj pohled na osmdesátkový thrash metal zvládnutý více než dobře a její pojetí lze jednoznačně řadit k těm úpřímným.

V tomto směru je vše při starém i na v pořadí čtvrtém albu. Snad jen prvotní poslech mě trošku zneistěl. Zpočátku mi oproti „Digitotality“ přišel zvuk o něco vzdušnější, rozuměj méně úderný, což u tohoto metalového žánru vnímám jako zásadní handicap. Vše se naštěstí velice rychle usadilo a na tento „problém“ jsem si vzpoměl až při psaní těchto řádků. „Spiritual Exodus“ zkrátka své kouzlo neodhalí tak rychle jako 3 roky starý předchůdce. Přitom se jede dle dobře zaběhnutého mustru. Pomalejší rozjezd úvodní skladby, příznačně pojmenované „Initiation“ jasně vytyčí další směřování. Do mlýnice úvodního riffu po pár okamžicích naskakuje sólová kytara a zhutňující prvek v podobě dvoukopáků. Že zanedlouho příjde první sekaný riff a razantní změna tempa, je snad už zbytečné dodávat.

Jinak se dá s klidem prohlásit, že registrujeme jen minimum změn. Což v praxi znamená, že trutnovským stále očividně nevysychá pramen s velmi dobrými nápady na velmi dobré skladby. V jejich případě opět lze vytáhnout fráze o tom, že ne každý dokáže dlouhodobě utáhnout ortodoxní směřování bez nějakých výraznějších korekcí, ale tato kapela ano, a tak podobně. Ty korekce, respektive vývoj tady také jsou. Řeč o zvuku už byla. Produkce se nyní drží trošičku, ale opravdu jen trošičku zpátky. Vpád na scénu není tak razantní, jako v případě předchozích alb. Na druhou stranu – až se EXORCIZPHOBIA nakonec rozjedou, tak už jsou opět k nezastavení. Netrvá to nijak dlouho a nakonec se dostaví i kýžená razance, tah a tlak.

No a v neposlední řadě záplava thrashujících riffů. Co si budeme povídat, o těch to hlavně celé je. A tady opět nelze než nepochválit zápal, úpřimnost a pochopitelně i kompoziční šikovnost, s jakou tyto zapouzdřují vpravdě natlakovaný celek. Nechybí ani záplava sólíček dotvářejících nefalšovaný žánrový kolorit jednotlivých skladeb. Ty ve svém provedení ukazují na pozvolný, přesto jednoznačný muzikantský vývoj skupiny. Kytary se nijak nepředvádějí. Cit pro načasování i délku té či oné vyhrávky anebo sóla opět ukazuje na fakt, že trutnovští mají (nejen) základní thrashové poučky zmáknuté na výbornou. Tady bych ani neváhal sáhnout po otřepaném rčení ve stylu, že thrash metal mají prostě ve „své DNA“.

Čtěte také: EXORCIZPHOBIA - Digitotality / recenze

Energií napěchované album zvolní svoje tempo až v úplném závěru. Dvojice skladeb, která celou sbírku uzavírá se tak trochu vymyká z její celkové koncepce. „Through a Glass Darkly“ je příjemným výletem do melodičtějších teritorií metalové muziky, někam do sfér power a heavy metalu, abych byl tedy přesnější. Na v rámci nahrávky poměrně epický kus pak navazuje závěrečná, ryze instrumentální a ještě vyklidněnější „Tiwanaku“, aby tak netradičně, leč vlastně v podstatě stylově celé album uzavřela.

EXORCIZPHOBIA zatím kráčí po své hudební dráze bez výraznějších klopýtnutí. Jejich čtvrté album je opět zdařilou a šikovně seskládanou kolekcí našlapaných skladeb, kterým nechybí ani cit pro melodie a v rámci skromných žánrových možností i pro občasné výlety mimo přísně střežená hájemství thrash metalu. Jako celek je však „Spiritual Exodus“ nahrávkou přísně ortodoxní a oddaně ctící letité žánrové tradice. A jestli to stačí i v roce 2023? No, v tomto provedení tedy rozhodně ano!